Geografie Hostětína

Z Hostětín
Verze z 27. 5. 2012, 20:50, kterou vytvořil Radim (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka: ==Vymezení území== ==Geologie== Zájmové území je součástí Karpatské soustavy, která je zde zastoupena západním úsekem flyšového pásma Vnějších Karpat. ...)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Vymezení území

Geologie

Zájmové území je součástí Karpatské soustavy, která je zde zastoupena západním úsekem flyšového pásma Vnějších Karpat.

Flyšové pásmo je v zájmovém území tvořeno vrstvami bystrické jednotky, která tvoří na území Bílých Karpat asi 2 - 10 km široký pruh, táhnoucí se ve směru jihozápad - severovýchod mezi Valašskými Klobouky, Štítnou nad Vláří a Záhorovicemi, kde končí na nezdenickém zlomu. Bystrická jednotka tak odděluje jednotky račanskou a bělokarpatskou.

  • Bělověžské souvrství bystrické jednotky je na území Hostětína zastoupeno jen úzkým pruhem v jeho severozápadní části. V klasickém vývoji má charakter drobně rytmického flyše a vyznačuje se střídáním jílovců a pískovců.

Převážná část zájmového území je tvořena zlínským souvrstvím (střední eocén - svrchní eocén), označovaným jako bystrické vrstvy. Tyto tvoří komplex v nadloží bělověžského souvrství a vyznačují se převahou vápnitých jílovců a slínovců nad pískovci. Hrubé flyšové rytmy dosahují mocnosti od 50 cm do několika metrů a jsou tvořeny sledem hornin glaukonitický pískovec - písčitý vápenec - silně vápnitý jílovec až slínovec - jílovec. Slínovce se vyskytují v jednotlivých rytmech nepravidelně a pro bystrickou jednotku jsou příznačné (Krejčí, 1995).

  • Při jižní hranici území obce je na bystrickou jednotku plochým příkrovem nasunuta bělokarpatská jednotka, která tvoří největší část Bílých Karpat. V těsné blízkosti Hostětína je bělokarpatská jednotka tvořena svodnickým souvrstvím ve vlárském vývoji, které tvoří horskou skupinu Javorníku (783 m) jižně od Štítné nad Vláří.


K vyvrásnění magurského flyše a k formování jeho příkrovové stavby došlo při sávské a štýrské fázi karpatského orogénu (na rozhraní paleogén - neogén, resp. v miocénu). V této fázi se rovněž uplatňuje zlomová tektonika - dochází k vytvoření nezdenického zlomu. Bílé Karpaty nabyly koncem miocénu ráz zarovnané pahorkatiny, která byla v pliocénu rozlámána vertikálními pohyby, doznívajícími pravděpodobně i v pleistocénu (Ivan in Kuča et al. eds., 1992). Tyto pohyby výrazně modifikovaly říční síť. V pleistocénu dochází v období periglaciálního klimatu k morfologickému modelování území představovaném zejména zahlubováním říčních údolí, akumulací sedimentů a sesuvy na údolních svazích tvořených převážně jílovcovými horninami. Nejmladší holocenní sedimenty jsou tvořeny fluviálními uloženinami říčních niv a svahovými akumulacemi sesuvů.

Reliéf

Geomorfologicky se území Hostětína řadí do provincie Západní Karpaty, reprezentované podsubprovincií Vnější Západní Karpaty. Ta je zde zastoupena Moravsko - slovenskými Karpaty, ze kterých na území katastru zasahují 2 geomorfologické celky: Vizovická vrchovina a Bílé Karpaty.

  • K Olšavsko - vlárské brázdě, která je součástí Luhačovické vrchoviny patřící do celku Vizovické vrchy, je řazena severní část zájmového území. Jde o mezihorskou sníženinu erozně - denudačního původu, která se vyvinula na styku s Bílými Karpaty (Demek et al., 1987). Dno sníženiny má charakter ploché pahorkatiny a je rozčleněno nízkými prahy na dílčí deprese. Na dně a při okrajích se vyskytují zbytky zarovnaných povrchů. Do zájmového území zasahuje svým okrajem s hladce modelovaným reliéfem údolních, erozně - denudační svahů a místně dochovanými zbytky zarovnaného povrchu v nadmořské výšce okolo 400 m n.m. (trať Lepky). Převládají zde svahy severní až severozápadní orientace se sklonem do 10°. Nejnižším bodem Hostětína je koryto Bukovinského potoka v místě, kde opouští katastrální území, v nadmořské výšce cca 337 m n. m.
  • Starohrozenkovská hornatina (součást Bílých Karpat v rámci podcelku Lopenická hornatina) má charakter ploché hornatiny s erozně denudačním reliéfem širokých rozsochových hřbetů a hluboce zařezaných, radiálně se rozbíhajících údolí (Demek et al., 1987). Vyskytují se zde zbytky stupňovitě zarovnaných povrchů. Na území Hostětína zasahuje Starohrozenkovská hornatina erozně rozčleněným čelem, které je výběžkem pohraničního hřebene Bílých Karpat. Reliéf má charakter členité vrchoviny, sklon svahů se pohybuje v rozmezí 10° - 20°, místy až 25°. Nejvýše položeným místem katastrálního území je jeho jižní cíp (530 m n. m.), který leží na svahu vrchu Klenůvka, přecházejícího v k.ú. Hostětína do zbytků zarovnaného povrchu. Ty se nacházejí v nadmořské výšce okolo 500 ﷓ 520 m n. m. a tvoří plochá temena vrchů Kozice (512 m n. m.) a Jahodiska (519 m n.m.).

Vývoj reliéfu

je možno rozdělit na 3 etapy se 2 fázemi zarovnávání (Kuča et al. eds., 1992). Po vyvrásnění a vzniku příkrovu je povrch zarovnán, zbytky zarovnaného povrchu se dochovaly ve výšce 490 - 600 m, v zájmovém území ve výšce okolo 500 m. Destrukce zarovnaného povrchu byla přerušena tektonickými pohyby, které daly vznik základním rysům dnešního pohoří. Zdvihem byla vyvolána vlna hloubkové eroze vodních toků. V této fázi vznikla nižší, tzv. poriečna roveň, jejíž zbytky se dochovaly ve výškách 350 - 440 m. Koncem pliocénu začíná poslední vývojová etapa v důsledku tektonických pohybů. Vyzdvihnutím pohoří začala nová vlna hloubkové eroze a jí odpovídající akumulace, která trvá dodnes. Po periglaciální modelaci v pleistocénu s vývojem úpadů a svahových deluvií dochází v holocénu k vytváření ostrých erozních zářezů ve svahovinách. V zájmovém území jsou hluboké erozní rýhy (až 9 m) typické pro horní části toků (trati Bukovina a Jahodiska). K vytvoření zářezů rovněž došlo ve fluviálních sedimentech potočních niv. Výrazným modelačním prvkem jsou též sesuvy. Největší sesuvné území se nachází v trati Žleb (cca 1 ha), ostatní plošně menší sesuvné lokality jsou roztroušeny v jižní polovině katastrálního území (Jahodiska, Bukovina). V současnosti se významně projevuje vliv člověka, z antropogenních tvarů jsou nejvýznamnější náspy a zářezy železniční trati Brno ﷓ Trenčianska Teplá, dokončené v roce 1888, či silniční sítě. K akceleraci erozního působení došlo v úvozech starých, dnes již částečně stabilizovaných vozových cest, vybíhajících z intravilánu (trati Láz, Kozice). K mikrotvarům lze řadit opuštěné jámové lomy na stavební kámen. Na příkrých svazích v zalesněných částech tratí Kozice a Jahodiska se dochovaly meze jako pozůstatek dřívějšího zemědělského využití krajiny.

Podnebí

Podle mezoklimatické rajonizace republiky (Quitt, 1970) je zájmové území začleněno do mírně teplé klimatické oblasti. Hranici mezi oběma oblastmi lze určit jen přibližně, nejníže položené oblasti (nadmořská výška cca do 370 - 400 m.n.m.) lze řadit do oblasti MT9, zbylá část katastrálního území leží v oblasti MT5. Oblast se nachází na přechodu ke klimatu chladnějších karpatských pohoří. Je charakterizována středně dlouhým, teplým mírně suchým létem s relativně krátkými přechodnými obdobími. Zima je normálně dlouhá, mírně chladná, se spíše kratším trváním sněhové pokrývky.

Hodnoty klimatických charakteristik jsou především ovlivňovány nadmořskou výškou. S rostoucí nadmořskou výškou dochází k poklesu teploty vzduchu a k růstu množství atmosférických srážek, zvláště na návětrných severozápadních svazích.

Konfigurace terénu je příznivá pro vznik radiačních teplotních inverzí. Jezera chladného vzduchu, nad nimiž se nachází lehčí a teplejší vzduch, mohou vznikat v chladnějších ročních obdobích ve špatně provětrávaných údolích za klidných anticyklonálních situací. Během těchto inverzních situací může docházet k poškozování zemědělských kultur, během zimních inverzí je hlavním negativním jevem akumulace emisí z lokálních topenišť.

Podrobné klimatické údaje

Vodstvo

Území Hostětína se nachází v povodí potoka Kolelač, které leží v pramenné oblasti řeky Olšavy. Část východní hranice katastrálního území je zároveň rozvodnicí mezi povodím Moravy, do které se Olšava u Uherského Hradiště vlévá, a povodím Váhu, resp. jeho pravobřežního přítoku řeky Vláry.

Hlavním vodním tokem území je Bukovinský potok, který pramení v nadmořské výšce cca 500 m n. m. v trati Bukovina v jižní části katastru. Po opuštění katastru obce se stéká s potokem Blyštice a vytváří potok Kolelač, který je hlavním přítokem údolní nádrže Bojkovice. Po 7,5 km toku (od pramene Bukovinského potoka) se Kolelač nad Bojkovicemi vlévá do Olšavy.

Výstavba údolní nádrže Bojkovice v roce 1966 a její pozdější využití jako zdroj pitné vody vedlo k vyhlášení pásma hygienické ochrany v celém povodí potoka Kolelač. Zájmové území je lokalizováno v 2. vnitřním a vnějším pásmu hygienické ochrany.

Pro kvantitativní charakteristiku hydrologických poměrů lze použít údajů z profilu na toku Kolelač, umístěného těsně nad údolní nádrží Bojkovice. Délka toku je v místě profilu 4,1 km (měřeno od pramene Bukovinského potoka) a plocha povodí 9,84 km2. Tab. Průměrné a extrémní hodnoty průtoků a specifického odtoku na toku Kolelač (doba pozorování 1969 - 1989) Průtok [m3.s-1] Specifický odtok [l.s-1.km-2] Tok / stanice Průměrný roční Maximální Minimální Průměrný roční Maximální Minimální Kolelač / Bojkovice 0,067 30,7 0,0005 6,81 3119,9 0,000

Tab. Roční chod průtoků na toku Kolelač (doba pozorování 1969 - 1989) Průměrný měsíční průtok [m3.s-1] Tok/stanice XI XII I II III IV V VI VII VIII IX X Kolelač/Bojkovice 0,053 0,092 0,075 0,118 0,117 0,085 0,062 0,050 0,056 0,042 0,031 0,030

Z hlediska ročního chodu průtoků je nejvodnějším obdobím jarní tání (měsíce únor a březen) s povodněmi sněho - dešťového typu s velkými průtokovými objemy. Minim dosahují průtoky zpravidla v září a v říjnu. Typická je velká rozkolísanost průtoků, na které se vedle morfologie, klimatických poměrů a velikosti povodí podílí zejména malá retenční schopnost flyše spolu s antropogenním ovlivněním odtokových poměrů. Tuto skutečnost vystihuje jak srovnání minimálních průtoků, kdy dochází téměř k vysychání toku, s kulminačními průtoky (poměr cca 1 : 61 500), tak hodnota maximálního specifického odtoku, která je 5 000 násobkem celoročního průměru. Kulminační průtoky jsou nejčastěji zaznamenávány v červenci po bouřkových lijácích, které mohou přecházet v srážky frontálního charakteru. Při těchto průtocích dochází k výraznému transportu plavenin. Jejich rozkolísanost je ještě extrémnější než režim průtoků - až 80 % celoročního objemu plavenin odtéká během několika dnů v roce za zvýšených průtoků (Kundrata, Podroužková et al. eds., 1993).

Půdní pokryv

V zájmovém území se projevuje homogenita půdního pokryvu, typická pro celou flyšovou oblast Bílých Karpat. Podle půdní mapy komplexního průzkumu zemědělských půd (KPZP) jsou převládajícím půdním typem nepříliš úrodné hnědé půdy. Převažují půdy na zrnitostně těžších substrátech (hlinito-jílovité až jílovité), přičemž právě díky vyššímu obsahu jílových minerálů dochází k oglejení půdního profilu. Zpestřením značně homogenního půdního pokryvu jsou fluvizemě v potočních nivách toků, které ve vyšších polohách přecházejí v pramenných mísách do glejů.

Nevhodně orientované socialistické zemědělství urychlilo degradační procesy, které se nepříznivě projevují svou setrvačností při obnově přirozené biologické úrodnosti půd. Nejvýraznější jsou erozní procesy, na kterých se zejména podílí neúměrně velké lány, nevhodná struktura plodin, vysoký stupeň zornění a klimatické a geomorfologické podmínky. Uvedené procesy se projevují úbytky humusu, hutněním a následným zhoršením fyzikální struktury půdy a snížením infiltrační kapacity a celkové úrodnosti půd (Kuča et al. eds., 1992). Rovněž u půdního pokryvu pod současnými lesními porosty lze pozorovat antropogenní ovlivnění způsobené vyhrabováním steliva, pastvou a pařezinovým hospodařením a v současnosti rovněž s degradací půdního profilu pod smrkovými monokulturami.

Biota

Fytogeograficky zasahuje území Bílých Karpat jak do oblasti termofytika, kam se řadí jednotka Bílé Karpaty stepní, tak, a to z převážné části, do mezofyzika. To je zastoupeno především jednotkou Bílé Karpaty lesní, pro níž je zejména v jihozápadní části charakteristický kontakt s přiléhajícími oblastmi teplomilné květeny. Tento fakt, spolu s dalšími vlivy, jako například historickými souvislostmi vývoje osídlení a využití území, umožnil vznik neobyčejně pestrých rostlinných společenstev, které jsou cenné jak počtem druhů, tak svou skladbou (Kuča et al. eds., 1992).

Území Hostětína leží v jednotce Bílé Karpaty lesní a z hlediska zmíněného pronikání teplomilných prvků není v přímém kontaktu se středním Poolšavím, kam sahají výběžky termofytika (Hejný et Slavík, 1988). V biogeografické diferenciaci v geobiocenologickém pojetí (Zlatník, 1976) se celkově nižší heterogenita stanovištních podmínek odráží v nižší pestrosti vyčleněných skupin typů geobiocénů (STG), tvořených lesními společenstvy 2. až 4. vegetačního stupně:

STG Název Latinský nazev Zkratka Poznámka
2 B 3 typické habrové doubravy Carpini-querceta typica CQt
2 BC 3 javorové bukové doubravy Fagi-querceta aceris FQac
2 BC-C (4)5a jasanové olšiny nižšího stupně Fraxini-alneta inferiora FrAl inf
3 A (2)3 bučiny s dubem Fageta quercina Fq
3 B 3 typické dubové bučiny Querci-fageta typica QFt
3 BC-C (4)5a jasanové olšiny nižšího stupně Fraxini-alneta inferiora FrAl inf
4 BC-C (4)5a jasanové olšiny vyššího stupně Fraxini-alneta superiora FrAl sup


Změny reliéfu při výstavbě železniční trati znamenaly výrazný zásah do krajinného komplexu a vedly tak k vytvoření geobiocenoidu železničního tělesa. Přes výrazné antropické ovlivnění a kontrast těchto společenstev lze z hlediska určení potenciální vegetace předpokládat opětovné začlenění do převládajících skupin typů geobiocénů.

Obyvatelstvo

Hospodářské poměry

Zemědělství

Průmysl a služby

Doprava, telekomunikace

Odkazy

Skupiny typů geobiocénů